Před pár dny začal podzim. Ten letošní bude
pro mě zajímavý. Naši univerzitu čeká volba rektora, fakultu čeká volba
děkana. A s blížícím se koncem období, na které jsem
byl jmenován
jako proděkan pro zahraniční vztahy, nastává čas bilancování. Je
to pro mě
zatím vrchol kariéry, a tak bych se rád zamyslel nad tím, co
vedlo k tomu,
že jsem se vůbec proděkanem stal. A je to celkem prosté. Za
všechno, co mě
k této funkci kvalifikuje, vděčím skautu.
Začnu trochu obecněji schopnostmi, které jsem
potřeboval mít
ještě ne jako proděkan, ale jako vysokoškolský učitel. I ty
totiž vycházejí ze
skautského oddílu. Když jsem jako vysokoškolský učitel začínal,
vedl jsem pouze
cvičení. Náplň byla víceméně dána garantem předmětu, ale bylo na
mě, jak ji
uchopím. Jaké příklady použiju, v jakém pořadí. Připravit si
cvičení je
dost podobné přípravě družinové schůzky. Je daný cíl a je
potřeba si promyslet,
jak tohoto cíle dosáhnout. A to navíc tak, aby to děti/studenty
bavilo, aby
přišli i příště. Je potřeba přemýšlet nad dramaturgií, nad tím,
že studenti
jsou po hodině unavení i nad tím, že každému jde něco jiného a
je potřeba
zapojit pokud možno všechny. Má příprava na cvičení se tak velmi
podobala přípravě
družinové schůzky.
Stejně jako se ze schopných rádců stávají
vedoucí oddílů, ze
schopných cvičících se stávají přednášející a garanti předmětů.
Koordinace
předmětu, ve kterém je více skupin a více cvičících, vyžaduje
přesně tytéž
schopnosti jako je vedení oddílu o více družinách. Lidí je více,
což trochu
komplikuje individuální přístup. Od dětí/studentů je člověk
trochu dále, ale i
tak musí zůstat autoritou a být připraven řešit individuální
problémy. Do
značné míry je ale potřeba se spolehnout na rádce/cvičící.
S nimi je
potřeba pravidelně komunikovat a diskutovat o problémech.
Příprava a vedení
přednášky se dost podobá přípravě a vedení oddílového výletu.
Cíl vám nikdo
nestanoví, ten je potřeba vymyslet. Je potřeba vymyslet, jak se
do cíle dojde,
jaký bude cestou program. A potom to vše zrealizovat a cestou
nezabloudit.
Stejně jako na přednášce, po které by mělo být většině studentů
jasné, o čem
se tu hodinu a půl mluvilo a jak je to ve studiu posunulo.
Po vedení oddílu je dalším stupněm vedení
střediska. Z
dovednosti, které jsme se naučil jako vedoucí střediska, jsem
v akademickém prostředí uplatnil zejména psaní a řízení projektů
a
organizaci táborů. Podat žádost o dotace na činnost střediska je
přesně to
stejné, jako podat projekt na rozvoj předmětu či výzkum. Míra
byrokracie se
samozřejmě liší, ale v principu potřebujete získat peníze na
rozvoj a
zkvalitnění toho, co děláte, nebo na vybavení pro to, abyste
mohli začít dělat
něco nového. Ideální samozřejmě je, nechat si zadotovat to, co
byste stejně dělali
i bez dotace. Pak je potřeba projekt včas a bez chyb zrealizovat
a nakonec
vyúčtovat. Ve skautu i na univerzitě.
Organizace táborů se v mém případě přetavila
do
organizace konferencí. S přípravou tábora i konference se začíná
měsíce
(příp. roky) předem. Je potřeba připravit program, který musí
být nejen
dostatečně atraktivní, ale musí mít i vzdělávací hodnotu. Je
potřeba zajistit
veškeré zázemí (místnosti, ubytování, administrativu) a
v neposlední řadě
catering. Na táboře i na konferenci platí, že ani sebelepší jídlo
nenahradí
špatný program. Ale špatné jídlo může dojem z jinak perfektně
připravené konference/tábora úplně zničit. Ani tábor, ani
konferenci,
nelze organizovat sám. Potřebujete tým schopných lidí, na které
se můžete
spolehnout, a rozdělit si role. Jako vedoucí pak hlavně musíte
myslet na to,
jestli všechno, co je potřeba zajistit, někdo zajišťuje. A když ne, tak to řešit.
Ve vedení skautského střediska (případně výše
v organizační struktuře) potřebujete všechny tyto schopnosti a
ještě mnohé
další. Potřebujete vidět problémy, které ostatní ještě nevidí a
včas je řešit,
než bude pozdě. Potřebujete mít jasnou vizi, kam své středisko
směřujete a
potřebujete motivovat ostatní ke společnému postupu tímto
směrem. Potřebujete
vědět, na koho se můžete spolehnout a koho je z důležitých úkolů
lepší
vynechat. A potřebujete se smířit s tím, že ne všichni dělají
to, co dělat
mají a ne všichni vaše vize sdílí. Přesně tyto schopnosti jsou
potřeba i ve
vedení fakulty.
Ale abych jen nechválil (ať už sebe či
skauting), jsou dvě
schopnosti, které bych jako proděkan mít měl, ale ve skautu jsem
je bohužel
nezískal. Tou první je schopnost se u toho všeho nepředřít.
Vzpomínám na
rádcovské, vůdcovské a další kurzy, kde jsme byli cíleně vedeni
k tomu,
abychom se všemu věnovali naplno, jinak to nebude dost dobré. To
jde bohužel
jen do určité míry. Činností, které je dobré ve vedení fakulty
dělat, je tolik,
že není v ničích schopnostech je všechny zvládnout. Takže i když
jste
stokrát přesvědčení o tom, že by něco fakultě fakt pomohlo, tak
pokud to
nestíháte a nemáte nikoho, kdo by to udělal, je potřeba se
smířit s tím,
že to prostě nebude. Skauting mě vedl spíše opačným směrem –
hecnout se a po
nocích to udělat. Což ale nejde vydržet dlouhodobě. Už dlouho
jsem na žádném skautském
kurzu nebyl. Z vyprávění mám ale dojem, že toto se od mých dob
změnilo a
že dnešní rádcové a vedoucí se kromě toho všeho, co jsem se
naučil já, naučí i hospodařit
se svým časem, vážit priority a některé činnosti prostě vypustit.
Druhá schopnost, kterou mě skauting nenaučil,
by se dala
označit slovem politická. Skauting vede k tomu, že se o
problémech
diskutuje otevřeně a že je podstatné, CO je obsahem sdělení a
ne, KDO to řekl.
Což v akademickém prostředí ne vždy platí a několikrát jsem byl
zkušenějšími kolegy upozorněn, že veřejně podpořit Pepíka,
znamená naštvat Frantíka. A Frantík pak příště nemusí podpořit mě, bez ohledu na to, o jak
kvylitní nebo závažnou myšlenku půjde.
Na schopnosti nepředřít se jsem začal cíleně
pracovat a
myslím, že jsem se v ní dost zlepšil. Co se týče politických
schopností, tak ty
jsem předem vzdal. Znamenalo by to zásadní změnu způsobu
uvažování, kterou
nechci dělat. A tak jsem určitě mockrát řekl věci, které se
ledaskomu nelíbily.
Prostě proto, že jsem byl přesvědčen, že je to tak správně bez
ohledu na to,
komu to pomůže víc a komu míň. Rád bych totiž, aby i
v akademickém
prostředí bylo důležité, CO se říká a ne KDO to říká. Ano, jsem
naivní. Pan
děkan mi to říkal mockrát...
I když mě tedy skauting na proděkanskou
kariéru nepřipravil
stoprocentně, jsem přesvědčen, že bez něj bych to nedokázal.
Tento článek jsem
psal hlavně pro ty, kteří svůj volný čas tráví vedením dětí jako
kdysi já. Jsou
to rádcové, vedoucí oddílů a vedoucí středisek a přemýšlí,
jestli se jim to vůbec
vyplatí. Dělají to zadarmo, zatímco jejich spolužáci si
vydělávají na
brigádách. Chtěl bych, aby věděli, že z dlouhodobého hlediska se
to
vyplatí. Že při tom všem, co člověk dělá zadarmo, získá
schopnosti, které pak v
zaměstnání někdo ocení.
Pekne jsi to napsal, ostatne Roberta Fulghuma jsme meli i na OBROKu. Sice asi neni podminkou, ze ty schopnosti pak v zaměstnání někdo musi ocenit (doufejme, ze to poznaji alespon studenti ci spolupacovnici), kazdopadne se vsak budou hodit.
OdpovědětVymazatRozhodne tohle klidne podepisu :-)
Pěkně napsáno :-)
OdpovědětVymazatZdeněk Tichý, kolega Dany Linkeschové na VUT FAST